Ahoj, jsem Ivana.

Rwanda má jednak velmi mladou populaci – více než 60 % lidí je mladších 25 let a jak jsem už řekla, ženy mají v téhle africké zemi velké slovo. A to i přesto, že většina obyvatelstva jsou věřící, většinou křesťané, zanedbatelná menšina muslimové, a jak známo z Bible, běda muži, kterému vládne žena.

Tak zde vládne téměř výhradně.

Jak je to možné? Jednoduše je to dáno vývojem posledních 30 let. Genocida v roce 1994 byla tragédií, během níž za 100 dní zemřelo kolem 800 000 lidí, zejména příslušníků etnika Tutsi. Především mužů. A od té doby prošla Rwanda zásadní obnovou. Možná, že základem byl zde už předchozí kolonialismus v podobě protestantského Německa a Belgie a z toho vyplývající lepší postavení protestantských dcer ve společnosti, které byly více brané jako parťačky svých mužů.

Výsledkem genocidy bylo 800 tisíc mrtvých, po kterých zůstaly rozbité rodiny, tedy ženy s dětmi, a tisíce sirotků. Nebylo výjimkou, že pod jednou střechou žila jedna či dvě ženy s houfem třeba deseti nebo čtrnácti dětí. Kdo je bude živit? Neměli tátu a často ani mámu. Přeživší se museli postarat. Tyto ženy začaly z ničeho. Podojily kozu, pokud ji měly a místo toho, aby daly jeden den mléko dětem, prodaly ho, aby koupily třeba mouku atd. Od malého výdělku k většímu až k velkému podnikání. Od prodeje přebytků, po malovýrobu v dílnách, obchodům až po fabriky. Společnost bylo také třeba organizovat, vzdělávat. Ženy se dostaly zcela přirozeně z domovů do zaměstnání či k podnikání, protože bez nich by se společnost neobnovila. Bylo jich třeba. Staly se nepostradatelnou součástí úspěchu nové Rwandy.

Vždy tvrdím, že ženský úspěch stojí na daleko větším úsilí než ten mužský. Není to snižování úspěchů mužů. Je to čistá praxe. Generace žen, které chtěly uspět musely zastat nejen svou práci takzvanou „ženskou” tedy práci v domácnosti, péči o děti, práci na poli či zahradě, ale teprve pak se mohly věnovat tomu, co jim poskytlo „upside”. Vzdělání, peníze, úspěch. Nepřeháním. Týkalo se to i žen z bohatých vrstev. „Nejdřív se naučíš vařit, šít a vyšívat a pak si můžeš sednout k té bláznivé fyzice či matematice či napsat povídku.“ Jsou to staletí ženské dřiny. A ty ženy, které nedřely, tak byly zcela závislé na mužích. Nejdříve na svých otcích a pak na manželích.

Podíváme-li se do historie válek, opakuje se stále dokola stejný scénář. Muži odcházejí bojovat a ženy nastupují na jejich pozice živitelů a ochránců rodiny. Ty ženy, které musely doposavad poslouchat rozhodnutí svých mužů v čemkoli, či jen těžko prosazovaly svůj názor a velmi často správný názor, začaly hospodařit či chodit do zaměstnání – musely převzít pozici živitele rodiny. A musely to zvládnout. Rodina, která byla na nich závislá, jednoduše nepřežila. Jak je možné, že to zvládly bez přípravy?

Jednak byly vždy přítomné celému procesu získávání obživy a všichni známe přísloví: “Nouze naučila Dalibora housti” tedy když není zbytí, zvládneme nemožné.

Kromě péče o rodinu a zabezpečení výroby potřebného pro chod války v týlu” byly od 1. světové války ženy součástí armády – ošetřovatelky, telefonistky, zpravodajky, zvědové, špionky. Za druhé světové války existovala v Americe Women’s Army Corps (WAC): V rámci WAC existovaly „Army Postal Units“, kde ženy zajišťovaly třídění, doručování a evidenci polní pošty.

Nejznámější byla „6888th Central Postal Directory Battalion“ – čistě ženská afroamerická jednotka, vyslaná v roce 1945 do Anglie a později do Francie, aby zpracovala obrovské množství nevyřízené pošty pro americké vojáky.

Jejich motto bylo “No Mail, Low Morale” (Žádná pošta, špatná morálka). Proč o zapojení žen do války tak obsáhle mluvím? Protože, když nastane krize, žena nežena, je třeba nahradit i mužské profese, a to se nehledí na pohlaví.

Osudy žen, které sloužily během 2. světové války v armádě, pomocných sborech či v továrnách, se lišily podle země a sociální situace.

V USA po návratu vojáků byli muži masově upřednostňováni při pracovních příležitostech, takže mnoho žen muselo opustit továrny i vojenské pomocné složky. Jen malá část žen pokračovala ve službě. A byla to spíše výjimka.

Afroamerické ženy (např. z 6888th Postal Battalion) po návratu čelily navíc segregaci a diskriminaci a jejich zásluhy byly oficiálně oceněny až po desetiletích.

Ve Velké Británii byla situace obdobná. Společnost oceňovala jejich přínos, ale znovu převládl tlak na tradiční ženskou roli manželky a matky.

Wehrmachtshelferinnen – pomocnice Wehrmachtu – tedy všechny ty telefonistky, písařky, ošetřovatelky, obsluha světlometů a protileteckých děl se staly po porážce Říše nepotřebnými a většina jich byla internována, vyslýchána a posléze vrácena do civilního života.

Ty, které sloužily přímo v NSDAP aparátu (SS-Helferinnenkorps), byly vnímány jako kolaborantky a někdy čelily trestům nebo společenské stigmatizaci.

V SSSR za 2. světové války sloužilo přes 800 000 žen, od pilotek po odstřelovačky. Po válce většina z nich čelila velké sociální nespravedlnosti, Společnost sice oceňovala jejich přínos, ale znovu převládl tlak na tradiční ženskou roli manželky a matky. A konečná demobilizace vrátila ženy do domovů k jejich původní roli. Ale přesto válka změnila vnímání ženské práce a byla jedním z katalyzátorů pozdějších feministických hnutí (zejména v 60. letech).

A teď, co na to muži?

Muži Rwandy jsou svérázní, tvrdí a temperamentní. Nejsou nadšení ze sebevědomých žen a rwandské ženy jsou sebevědomé. Nedávají to ale na první pohled najevo. Jsou měkké v komunikaci a chtějí vyjít vstříc. Jsou milé. Nejsou jako Jihoameričanky (tady se omlouvám) rázné a divoké. Svou vlídností a vláčností se snaží si uhájit svou pozici. Ale když přijde na nátlak a muži použijí při komunikaci taktiku bud ustoupíš nebo odejdu od rodiny, tak pro zachování rodiny, která má pro ně obrovskou hodnotu raději ustoupí ze svých pozic a podřídí se. Chtějí pro své děti otce, chtějí pro sebe a děti rodinu. Zaplatí tedy svou nezávislostí a samostatností. A to je dle mého názoru dáno biologickou potřebou matky ochraňovat svá mláďata. I potom co prožily či co slyšely vyprávět od svých starších družek, se ženám Rwandy podařilo zachovat si svou tajemnou ženskost, která právě vyvěrá z uvědomění si své role matky. A nechovají se tak jen místní ženy. Biologie matky je potenciálně v každé z nás, proto se emancipace vyvíjí ve vlnách. Když dojde k většímu ohrožení lidského rodu, bojují obě pohlaví – každé svými zbraněmi. Když je klid a mír, tak lvi se vyvalují na slunci a lvice loví a zabezpečují mláďata.

Od genocidy uplynulo 30 let. Rwanda je dnes považována za jednu z nejbezpečnějších a nejčistších zemí Afriky. Kigali je moderní město s rychle rostoucí infrastrukturou. A ženy zde stále i po 30 letech zaujímají většinové postavení ve správě země a věcí veřejných. Čím více času od genocidy uplynulo, tím je složitější si vydobyté postavení udržet.

My ženy v Čechách si o takovém zastoupení v parlamentu můžeme stále jen nechat zdát.

Je tu krásně. Zchátralý statek jsme přestavěli a vznikl úchvatný resort, na který jsme vážně pyšní. O longevity slyšel v posledním roce už snad každý a právě s tímhle přístupem děláme i Oblík. Špičkové procedury, wellness, spa a k tomu prémiová gastronomie z místních surovin.

Ale dost řečí. Nejvíc mě samozřejmě potěšíte (a sami se přesvědčíte), když se k nám podíváte.